Všechny po delší době zdravím. Bohužel jsem v poslední době neměla na články jak čas, tak ani nápady. Budu se asi muset polepšit. Každopádně dnes přicházím s jednodílnou Clato povídkou z pohledu Clove, tak snad se bude líbit. :)
Novoroční přípravy u nás doma vrcholily. Catova rodina měla
přijít každou chvíli, a i když jsme každý rok slavili tento den společně,
maminka byla i tentokrát šíleně nervózní.
Já na rozdíl od ní zdaleka nebyla nervózní kvůli tomu, že
bychom je snad nedokázali pohostit. Na to, abychom nakoupili dostatek jídla a
pití právě pro tuto příležitost tatínek dával bokem část peněz z výplaty prakticky
celý rok. Tohle byl zkrátka ten nejslavnější večer celého roku pro obě naše
rodiny.
I když jsem netušila proč, byla jsem vynervovaná. S Catem
jsme vždycky byli hodně dobří kamarádi, ale v poslední době jsem k němu
začala cítit víc než jen kamarádství. Nemohla
jsem mu to říct. Mí i jeho rodiče vždycky chtěli, abychom se přihlásili jako
dobrovolní splátci do her. Ideálně oba najednou. To se nám samozřejmě ani
jednomu nelíbilo, protože to znamenalo jediné – jeden z nás by musel
umřít. Bohužel, náš věk už nás pomalu nutil k tomu, abychom se her opravdu
zúčastnili. A obě naše rodiny chtěly, aby se to stalo v následujícím roce,
v roce konání 74. Hladových her.
Rychle jsem se převlékla do svých svátečních šatů, protože
Cato s rodinou už klepali na dveře. Všechno bylo perfektně nachystané
akorát v čas a rodiče si mohli konečně oddychnout.
Když Cato vstoupil do domu, jako obvykle jsme se objali.
Krásně voněl.
„Sluší ti to, Clove,“ řekl mi s úsměvem.
„Děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se, aby nešlo vidět, že
jsem se začala červenat.
Šli jsme se posadit do našeho menšího obývacího pokoje. Jako
každý rok jsme museli asi dvě hodiny strávit s našimi rodiči a poté jsme
se spolu mohli vytratit ke mně do pokoje. Naši rodiče se nebáli, že bychom
spolu něco mohli mít, brali to zkrátka tak, že jsme nejlepší kamarádi, parťáci
do her a až přijde čas, jeden z nás zkrátka umře. V našem kraji brali
rodiče mrtvých splátců často jako poctu fakt, že se jejich dítě her mohlo
zúčastnit. Bylo to tak odjakživa a každý na to byl vždycky zvyklý. Mně ale
poslední dobou dost vrtalo hlavou, proč posíláme naše děti dobrovolně na smrt a
ještě je k tomu podněcujeme.
Čas s rodiči se vlekl, zvlášť když jsem věděla, že
bych místo toho mohla být s Catem někde o samotě. Jako obvykle nás hodinu
před půlnocí pustili ke mně do pokoje, protože už začínali být docela opilí.
S Catem se nám tedy nakonec podařilo vytratit. Chvíli
jsme jen tak seděli naproti sobě u mě na posteli a koukali se na sebe. Dělali
jsme to tak vždycky. Oba nás to uklidňovalo. Pokaždé, když jsem se mu podívala
do očí, cítila jsem se najednou líp, jako kdybych byla víc chráněná.
„Bavil ses už s vašima o tom, jestli trvají na naší
účasti v těch dalších hrách?“ zeptala jsem se.
„No snažili se tomu vyhýbat, protože asi tuší, že se mi to
nelíbí. Jsi jednou z mých nejlepších kamarádek, nejspíš ta vůbec nejlepší
a já o tebe prostě nechci přijít. Ale jo, minimálně mě chtějí následující rok
poslat určitě.“
„Sakra. Takže není šance, že bychom se tomu vyhli? Že by se
něco stalo a naši nás chtěli poslat do her odděleně?“
„Vážně o tom pochybuju,“ odpověděl se smutným úsměvem.
Pár minut jsem jen seděla a vstřebávala to. Nevěděla jsem,
co dělat. Cato byl můj nejbližší kamarád a já ho nechtěla ztratit. Kdybych
vyhrála já, nevím, jestli bych dokázala žít s tím, že jsem ho pro vlastní
život musela ztratit.
„Ale třeba existuje možnost, jak to udělat, aby ani jeden z nás
nezemřel,“ řekl Cato.
Podívala jsem se na něj s výrazem „asi si ze mě děláš
srandu a zrovna teď mi to fakt vtipný nepřijde“ a on začal vysvětlovat dál.
„No, však víš, že můj taťka je nejlepší kamarád Tareka, co
hry vyhrál a už léta dělá trenéra.“
Odkašlal si a pokračoval dál.
„No a ten se jednou vcelku nechtěně zmínil, že už se párkrát
málem stalo, že hry měly dva vítěze.“
„Jak to?“
„Důvody údajně byly různé. Zkoušeli to praktikovat hlavně
splátci z odlehlých krajů a nestalo se to mockrát. Ale snažili se udělat
cokoliv pro to, aby mohli hry vyhrát oba dva, ne jen jeden z nich. Nakonec
se to ale vždycky podařilo Kapitolu nějak zamaskovat a ututlat, prostě jakmile
většinou měli podezření, že by tam takový pár mohl být, jednoho z nich nějakou
nešťastnou náhodou zabili.“
Srdce mi začalo být hrozně silně. Mohli bychom možná vyhrát
oba.
„V tom případě bychom ale museli promyslet, jak na to,“
řekla jsem.
„To rozhodně. Nebude to jenom tak, ale myslím si, že je to
naše jediná šance, Clove. A vím, že to nebude jednoduché, bude to nebezpečné a
možná to nevyjde, ale všechno je lepší, než abych tě ztratil. Na to tě mám až
moc rád,“ řekl on.
Byla jsem nadšená. Možná to byl jen hloupý a malý kousek
naděje, hloupý nápad, ale dalo se toho chytit. A s větší dávkou štěstí…
Třeba bychom vážně mohli mít šanci.
„Musíme to pořádně promyslet. Ale já bych bez tebe z arény
odejít nechtěla.“
„Musíme vymyslet, jak na to, abychom se z ní dostali
živí oba. Vyhrajeme buď společně, nebo vůbec. Souhlasíš?“ zeptal se.
„Rozhodně,“ šibalsky jsem se na něj usmála a objala ho.
„Cato, Clove, pojďte, za chvíli je půlnoc!“ zavolal na nás
můj otec a tím nám celou tuhle chvilku překazil. Cato vstal a chytl mě za ruku.
Společně jsme pak šli za rodiči, abychom si s nimi slavnostně připili na
Nový rok.
„Ať se v následujícím roce stane to, co se má stát. Ať
jedno z našich dětí vyhraje Hladové hry!“ pronesl přípitek můj otec. Všichni
jsme si ťukli a rodiče se spolu dál bavili.
„Tak na to, abychom
vyhráli společně, nebo vůbec,“ pošeptal mi Cato do ucha a dal mi pusu na líčko.
Byla to ta nejlepší oslava Nového roku, co jsem kdy zažila.