pátek 22. ledna 2016

Snílci vládnou světu

Musím říct, že mi trvalo dlouho odhodlat se v psaní blogu pokračovat. Vždycky jsem to chtěla zkusit. Je to skvělý způsob, jak si trochu utřídit myšlenky, zamyslet se nad životem, snad se i uklidnit.

Nedávno jsem si pročítala své staré články a samozřejmě jsem se dostala i ke svému wishlistu. Upřímně, vůbec jsem si nepamatovala, co všechno jsem na něj napsala. Když jsem ho tak pročítala, uvědomila jsem si, jak moc mě mrzí, že jsem pohla jen s opravdu malým množstvím svých snů.

Na druhou stranu je nutné si přiznat, že jsem přeci jen s něčím pohla. A i kdyby to měl být jen jeden či dva body, stojí to za to.
Po takové pauze jsem si uvědomila, že některá přání bych už dnes zpětně přehodnotila. Že mi na dané záležitosti vůbec nezáleží. U jiných jsem se utvrdila v tom, že na nich stále trvám. Za ten rok jsem vyrostla, ale snít jsem nepřestala. A to je to, co je důležité.

Proto jsem se rozhodla svůj wishlist v nejbližších dnech předělat. Něco si budu moct s čistým svědomím odškrtnout, na něčem snad víc zapracovat. Ale nakonec vím, že jednou se na něj budu dívat s tím, že jsem dosáhla všeho, čeho jsem dosáhnout chtěla. A možná, že dosáhnu ještě mnohem výš.

Nepřestávejte snít a věřit, že se vám sny mohou splnit. Naděje je důležitá. Dělejte malé krůčky. Plňte si malé sny a pak přecházejte k těm větším. Můžete si splnit jakýkoliv sen budete chtít.

Vaše Maysilee <3

sobota 2. ledna 2016

Dělám to pro sebe

Jelikož si spousta mých blízkých dává předsevzetí, přemýšlela jsem nad tím, jestli nějaké taky nepotřebuju. Jestli bych náhodou neměla zhubnout, aby na mě bylo nahlíženo jinak. Jestli mě má rádo dostatečné množství lidí z mého okolí. Jestli bych neměla změnit svůj celkový přístup. Jestli bych se neměla víc snažit. Jestli bych snad neměla zlepšit známky.
Když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si jednu věc. Kdybych si vybrala téměř jakékoliv předsevzetí, nedělala bych ho pro sebe. Dělala bych to kvůli ostatním. Dělala bych to proto, aby se na mě lidé dívali jinak. Aby snad změnili názor. Abych mohla být v něčích očích lepším člověkem.

A potom mi konečně po hrozně dlouhé době došla jedna věc.

Víte, v posledních měsících jsem nebyla nejšťastnějším člověkem. Snažila jsem se neustále dělat dojem na ostatní, nic mě pořádně nebavilo. Nedokázala jsem udržet pozornost. Téměř se nestalo, že bych něco nedělala za účelem stoupnout v cizích očích. Nezdravě moc mi záleželo na uznání druhých lidí.
Jenže když neděláte věci pro sebe, ale jen pro ostatní, časem vás to prostě dožene. Nemůžete být šťastní, jestliže pořád řešíte své okolí. Musíte si udělat čas pro sebe a pro aktivity, ze kterých budete mít radost vy sami a ne jenom ostatní.
Uvědomila jsem si, jak moc jsem se držela zpátky, aby si o mně lidé nezačali myslet něco špatného. Jak moc mě vždycky mrzely chvíle, kdy mě někdo neměl rád a já s tím nic nedokázala udělat.
Ale konečně jsem si uvědomila, že svůj život žiju jenom jednou. Ne každý vás vždycky bude mít rád. Každý člověk je jiný, každý člověk se chce obklopovat jinými lidmi. Nikdy se nezavděčíte všem.
Uvědomila jsem si, že nechci zasvětit svůj život snahou o to, aby mě každý miloval a obdivoval. Chci si ho užít, chci se bavit, chci něco dokázat. A nechci se zbytečně držet zpátky.
Tento rok bych chtěla udělat nezapomenutelným. Chci dělat blázniviny, chci si jej užívat. Chci mít možnost se na konci roku ohlédnout a říct si: Jo, tohle byl nezapomenutelný rok.
A během toho roku bych moc ráda zapracovala na blogu. A vy u toho snad budete se mnou. :)

A tak jsem si přeci jen dala jedno předsevzetí. Najít všechno co potřebuji pro to, abych byla opravdu šťastná a mohla se radovat ze života.

Vaše Maysilee <3

neděle 27. prosince 2015

Knižní výzva na rok 2016

Zdravím :)
Před pár dny jsem narazila na TENTO článek s knižní výzvou. Dost mě to zaujalo a tak jsem se rozhodla, že se taktéž zúčastním.
I když můj blog není čistě knižní, tak sem určitě budu zapisovat přečtené knihy a na ty nejlepší bych vám ráda poskytla i nějakou tu recenzi. Tak čtení zdar! :)

středa 23. prosince 2015

A teď už doopravdy

Je krásný slunečný den, na zimu možná až zbytečně moc. Jako obvykle si vařím čaj, zapínám počítač a přemýšlím nad velkým množstvím věcí. A pak si vzpomenu na blog.

Opravdu jsem si dnes vzpomněla na tento zapomenutý blog. A v podstatě po roce jsem se opět rozhodla, že bych mohla začít psát. Jsem zvědavá, jestli mi to tentokrát vyjde. Potřetí a naposledy? Snad ano. :)

Blog jsem začala psát s určitým wishlistem. Celkem mě děsí, že z toho velkého množství přání se mi jich nesplnilo zase tolik. Něco se mi ale přeci jen splnit nakonec povedlo. :)

Ráda bych s blogem začala znovu. Nechci mazat své předešlé články, není jich dost na to, aby to vlastně pořádně mělo smysl. Ale chybí mi místo jako blog, kam bych si mohla skládat své zážitky či postřehy a názory. A tak se vám znovu vracím a tentokrát už to chci myslet vážně a nevzdat to dřív, než pořádně začnu. :)

Vaše Maysilee <3

úterý 7. dubna 2015

A proč že jsem to nepsala?

Zdravím všechny čtenáře!
Myslím, že jelikož jsem začala psát blog, který jsem hodně rychle poté psát přestala, tak by se hodila nějaká ta vysvětlení, která bych vám ráda dala k dispozici. Pak s nimi naložte jak chcete. Třeba si je vytiskněte a snězte.

Víte, no, nebudu tak úplně lhát. Nechci vám vykládat takové ty věci, jakože mě unesli mimozemšťani a já jim musela otročit, ale nakonec se mi povedlo je všechny zničit a přebrat velení nad jejich kosmickou lodí a nakonec jsem se dostala v pořádku zpátky zase domů. I když věřím, že by to bylo rozhodně zajímavé, tak tak se to bohužel nepřihodilo.

Jedním z nepochybně hlavních důvodů je má lenost. Jsem celkem líný člověk, věděla jsem to u zakládání blogu, vím to i teď. Fakt bych s tím ráda něco udělala, jenže s leností je na rozdíl od spousty dalších nepříjemných vlastností problém v tom, že to není tak lehké. Protože když se chcete zbavit lenosti, tak to tak úplně nejde, protože jste na to přece moc líní.

Dalším důvodem toho, proč jsem blog nemohla psát, bylo tak nějak celkem dost i to, že jsem nevěděla o čem. Víte, když jsem šla do celé téhle blogovací věci, byla jsem naprosto nadšená z toho, že si založím blog a budu tam vesele psát článečky a všichni z toho budeme nadšení, ale nenapadlo mě si tak trochu pořádně víc ujasnit, o čem bych ráda psala. Tedy on by nebyl problém zas tolik v tom, že bych netušila, o čem vám sem psát. Jsem od přírody velmi sdílný člověk. Jenže v tom je možná ten problém. Jsem sdílná až moc a občas bych ráda sdělila i věci, které se nehodí nebo tak něco. Takže u každého tématu, které nakonec vymyslím dost často prostě usoudím, že je to hrozná blbost a hodím ho do koše.

Posledním a hodně důležitým důvodem je také to, světe div se, že jsem byla celkem zaneprázdněna! Jelikož studuju osmileté gymnázium a letos jsem se konečně dostala až do ročníku, kde už lehce o něco začíná jít, zkouším se na školu soustředit alespoň o něco víc než dřív. A navíc učitelé přitvrdili. A tahle kombinace není moc dobrá pro někoho, kdo pár let prolézal s vyznamenáním jen díky přirozené inteligenci. Takže... se aspoň trochu snažím se naučit učit. A to zabírá čas. A budete se asi divit, ale zabírá to dost času.

Každopádně, myslím, že pointa tohoto článku je celkem jasná a upřímně řečeno, on je stvořen víc pro mě, než pro vás. Ne, že bych vás neměla dost ráda, ale potřebuju se mít k čemu vracet, když budu zase přemýšlet nad tím, jestli nejsem dost marná s tímhle vším a jestli by nebylo lepší to celé skoncovat dřív než se to zvrtne. Ale já vím, že občas potřebuju dost nakopnout. Vím o sobě, že nejsem tak neschopná, jak si často říkám, ale potřebuju k tomu taky nějaký důkaz. A trénování schopnosti člověka na blogu mi přijde docela jako prima nápad. Navíc nechci, aby všechny mé články byly pouze HG fanfiction. Takže budu ráda, když budete tolerovat mé občasné nedostatky a já se budu snažit začít psát o dost častěji, než jsem psala do teď. Alespoň jednou do týdne!

Vaše Maysilee <3

čtvrtek 1. ledna 2015

Fanfiction: Nový rok ve znamení naděje (Hunger Games, Clato)

Všechny po delší době zdravím. Bohužel jsem v poslední době neměla na články jak čas, tak ani nápady. Budu se asi muset polepšit. Každopádně dnes přicházím s jednodílnou Clato povídkou z pohledu Clove, tak snad se bude líbit. :)


Novoroční přípravy u nás doma vrcholily. Catova rodina měla přijít každou chvíli, a i když jsme každý rok slavili tento den společně, maminka byla i tentokrát šíleně nervózní.
Já na rozdíl od ní zdaleka nebyla nervózní kvůli tomu, že bychom je snad nedokázali pohostit. Na to, abychom nakoupili dostatek jídla a pití právě pro tuto příležitost tatínek dával bokem část peněz z výplaty prakticky celý rok. Tohle byl zkrátka ten nejslavnější večer celého roku pro obě naše rodiny.
I když jsem netušila proč, byla jsem vynervovaná. S Catem jsme vždycky byli hodně dobří kamarádi, ale v poslední době jsem k němu začala cítit víc než jen kamarádství.  Nemohla jsem mu to říct. Mí i jeho rodiče vždycky chtěli, abychom se přihlásili jako dobrovolní splátci do her. Ideálně oba najednou. To se nám samozřejmě ani jednomu nelíbilo, protože to znamenalo jediné – jeden z nás by musel umřít. Bohužel, náš věk už nás pomalu nutil k tomu, abychom se her opravdu zúčastnili. A obě naše rodiny chtěly, aby se to stalo v následujícím roce, v roce konání 74. Hladových her.
Rychle jsem se převlékla do svých svátečních šatů, protože Cato s rodinou už klepali na dveře. Všechno bylo perfektně nachystané akorát v čas a rodiče si mohli konečně oddychnout.
Když Cato vstoupil do domu, jako obvykle jsme se objali. Krásně voněl.
„Sluší ti to, Clove,“ řekl mi s úsměvem.
„Děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se, aby nešlo vidět, že jsem se začala červenat.
Šli jsme se posadit do našeho menšího obývacího pokoje. Jako každý rok jsme museli asi dvě hodiny strávit s našimi rodiči a poté jsme se spolu mohli vytratit ke mně do pokoje. Naši rodiče se nebáli, že bychom spolu něco mohli mít, brali to zkrátka tak, že jsme nejlepší kamarádi, parťáci do her a až přijde čas, jeden z nás zkrátka umře. V našem kraji brali rodiče mrtvých splátců často jako poctu fakt, že se jejich dítě her mohlo zúčastnit. Bylo to tak odjakživa a každý na to byl vždycky zvyklý. Mně ale poslední dobou dost vrtalo hlavou, proč posíláme naše děti dobrovolně na smrt a ještě je k tomu podněcujeme.
Čas s rodiči se vlekl, zvlášť když jsem věděla, že bych místo toho mohla být s Catem někde o samotě. Jako obvykle nás hodinu před půlnocí pustili ke mně do pokoje, protože už začínali být docela opilí.
S Catem se nám tedy nakonec podařilo vytratit. Chvíli jsme jen tak seděli naproti sobě u mě na posteli a koukali se na sebe. Dělali jsme to tak vždycky. Oba nás to uklidňovalo. Pokaždé, když jsem se mu podívala do očí, cítila jsem se najednou líp, jako kdybych byla víc chráněná.
„Bavil ses už s vašima o tom, jestli trvají na naší účasti v těch dalších hrách?“ zeptala jsem se.
„No snažili se tomu vyhýbat, protože asi tuší, že se mi to nelíbí. Jsi jednou z mých nejlepších kamarádek, nejspíš ta vůbec nejlepší a já o tebe prostě nechci přijít. Ale jo, minimálně mě chtějí následující rok poslat určitě.“
„Sakra. Takže není šance, že bychom se tomu vyhli? Že by se něco stalo a naši nás chtěli poslat do her odděleně?“
„Vážně o tom pochybuju,“ odpověděl se smutným úsměvem.
Pár minut jsem jen seděla a vstřebávala to. Nevěděla jsem, co dělat. Cato byl můj nejbližší kamarád a já ho nechtěla ztratit. Kdybych vyhrála já, nevím, jestli bych dokázala žít s tím, že jsem ho pro vlastní život musela ztratit.
„Ale třeba existuje možnost, jak to udělat, aby ani jeden z nás nezemřel,“ řekl Cato.
Podívala jsem se na něj s výrazem „asi si ze mě děláš srandu a zrovna teď mi to fakt vtipný nepřijde“ a on začal vysvětlovat dál.
„No, však víš, že můj taťka je nejlepší kamarád Tareka, co hry vyhrál a už léta dělá trenéra.“
Odkašlal si a pokračoval dál.
„No a ten se jednou vcelku nechtěně zmínil, že už se párkrát málem stalo, že hry měly dva vítěze.“
„Jak to?“
„Důvody údajně byly různé. Zkoušeli to praktikovat hlavně splátci z odlehlých krajů a nestalo se to mockrát. Ale snažili se udělat cokoliv pro to, aby mohli hry vyhrát oba dva, ne jen jeden z nich. Nakonec se to ale vždycky podařilo Kapitolu nějak zamaskovat a ututlat, prostě jakmile většinou měli podezření, že by tam takový pár mohl být, jednoho z nich nějakou nešťastnou náhodou zabili.“
Srdce mi začalo být hrozně silně. Mohli bychom možná vyhrát oba.
„V tom případě bychom ale museli promyslet, jak na to,“ řekla jsem.
„To rozhodně. Nebude to jenom tak, ale myslím si, že je to naše jediná šance, Clove. A vím, že to nebude jednoduché, bude to nebezpečné a možná to nevyjde, ale všechno je lepší, než abych tě ztratil. Na to tě mám až moc rád,“ řekl on.
Byla jsem nadšená. Možná to byl jen hloupý a malý kousek naděje, hloupý nápad, ale dalo se toho chytit. A s větší dávkou štěstí… Třeba bychom vážně mohli mít šanci.
„Musíme to pořádně promyslet. Ale já bych bez tebe z arény odejít nechtěla.“
„Musíme vymyslet, jak na to, abychom se z ní dostali živí oba. Vyhrajeme buď společně, nebo vůbec. Souhlasíš?“ zeptal se.
„Rozhodně,“ šibalsky jsem se na něj usmála a objala ho.
„Cato, Clove, pojďte, za chvíli je půlnoc!“ zavolal na nás můj otec a tím nám celou tuhle chvilku překazil. Cato vstal a chytl mě za ruku. Společně jsme pak šli za rodiči, abychom si s nimi slavnostně připili na Nový rok.
„Ať se v následujícím roce stane to, co se má stát. Ať jedno z našich dětí vyhraje Hladové hry!“ pronesl přípitek můj otec. Všichni jsme si ťukli a rodiče se spolu dál bavili.

„Tak  na to, abychom vyhráli společně, nebo vůbec,“ pošeptal mi Cato do ucha a dal mi pusu na líčko. Byla to ta nejlepší oslava Nového roku, co jsem kdy zažila.

úterý 2. prosince 2014

Velký Wishlist - přání všeho druhu

Slíbila jsem sepsat co nejdřív svůj wishlist. Dalo mi to sice spoustu práce, byla jsem donucena u něj vypít nejmíň litr čaje, takže nevím jak dlouho to můj močový měchýř ještě vydrží, ale wishlist je konečně na světě!
Některá má přání jsou možná těžko splnitelná, u jiných se sama divím, že jsem ještě nebyla schopná je splnit, ale minimálně 90% z nich bych prostě zvládnout měla! Jsem si jistá, že u mnohých přání nebudu jediná, kdo takové má. Časem možná budu wishlist přepisovat, aby to nebyla taková nuda. Teda oddělávat přání nehodlám, ale připisovat další bych mohla. Ne všechno jsou asi úplně typické velké životní sny, ale pro mě to zkrátka sny jsou. :) Každopádně tady je seznam:

1) Napsat knihu a vydat ji
2) Vytvořit blog do kterého budu pravidelně tvořit články
3) Dopsat Haysilee ff
4) Dopsat Finnick ff
5) Udržet si vyznamenání 
6) Přečíst a vlastnit alespoň 5 knížek anglicky
7) Naučit se ve škole francouzsky(alespoň se o to pořádně snažit...)
8) Vypracovat si postavu
9) Přečíst Bibli za rok
10) Začít se starat o vlastní králíky!(a pak s tím nepřestat :D)
11) Zjistit na jakou teda vlastně chci vysokou 
12) Vyhrát nějakou soutěž na internetu! 
13) Začít dělat domácí úkoly
14) Naučit se učit
15) Chci velkého růžového plyšového jednorožce ✓ (není velký, ale je to Pegacorn, takže se to musí uznat)
16) A taky Barbie mořskou pannu Ariel 
17) Pořídit si cool termosku ✓ (vlastně je to flaška, ale i tak je dost cool, díky mami!)
18) Naučit se kreslit líp než pětileté dítě
19) Vymyslet téma SOČ
20) Naučit se pravidelně pít vodu 
21) Pořídit si ocas mořské panny
22) Vlastnit všechny tři díly HG v původních obalech anglicky
23) Naučit se trochu fotit
24) Jet na dobu delší jak 2 týdny do zahraničí 
25) Dostat se na vysokou, na kterou chci


Je jich 25, zatím. Uvidíme jestli se wishlist do budoucna zvětší, ale budu se snažit plnit to, co jsem si sem v tuhle chvíli napsala. A co vy? Už jste si sepsali svůj wishlist bláznivých i normálních přání? :)

Vaše Maysilee <3